Letošní jarní Exodus jsem očekávala s napětím a nejistotou. Do příprav jsme všichni vložili spoustu času a energie, vyjednávání s GRASem o přidělení prostředků málem stálo některé z nás nervy a navíc mělo v sobotu vydatně pršet. Ještě v pátek večer jsme s Tomášem do půlnoci dokončovali přípravy. Malovala jsem krkavce, aby bylo koho krmit šiškami, tiskla poslední obrázky a pokyny, připravovala vodu na hašení mraveniště a se značnou nelibostí nastavovala budík na 7:00.

A hurá do toho! Na Slovany pro stan, na Bory nakoupit, na Buben postavit stan a zase do Plzně připravit se na start. Měli jsme sotva čas se rychle naobědvat a vykouzlit pohádkové přestrojení. Výsledek byl ovšem kvalitní. Když kamarád z Chebu viděl, jak naše spolubydlící Zdenča udělala z Tomáše tygra, vyprosil si aspoň myší fousky. Já taky neodolala a poručila jsem si kolem krku malované kytičky.

K univerzitě jsme dorazili akorát na slibovaný začátek. Lidi se trousili pomalu, znovu jsme si vzpomněli na počasí… Ale než jsem se do sytosti vyblbla s foťákem, prostranství u rektorátu se zaplnilo, takže na společnou fotku už nám málem nestačily schody. Spokojeně jsme si posčítali účastníky, hrdě rozdali brožury a placky, na kterých měl snad každý z nás kus práce, a zase jsme naskákali do aut, abychom se strategicky rozmístili po trase, než budou klíčovými místy procházet lidé.

Na mě připadlo stanoviště s krkavci. Dalo se to čekat, když jsem si to navařila… Ne že by mi vadilo dohlížet na krmení ptáčat, ale znamenalo to, že budu v lese úplně sama (aspoň do doby, než přijdou první Zlatovláskychtiví kolemjdoucí). Navíc jsem vůbec neznala terén, tu trasu jsem nikdy nešla. Nevěděla jsem, kudy vede modrá a který směr je zpátky do Plzně a který na Buben. Když jsem kluky v autě už asi potřetí prosila, aby mi určitě ukázali, kde je ta značka a jakým směrem se mám vydat, začali mít vážné obavy, že mě ten den už neuvidí. Ujistila jsem je, že mám buzolu a tím pádem se nemůžu ztratit a vyrazila vyzbrojená papírovými krkavci a deštníkem k lesu.

Na útulném místečku jsem rozvěsila ptáčky mezi stromy a pečlivě naměřila azimuty od kompasů k živé a mrtvé vodě. Ne že by to k něčemu bylo. Jak se později ukázalo, skoro nikdo netušil, co to azimut je, což ovšem nijak nezmenšilo úspěšnost při hledání kouzelých vodiček. Když už měl nešťastník tu smůlu, že zrovna u obrázků nestál houf obkreslujících, vydal se obvykle daný počet kroků náhodně zvoleným směrem a dříve či později živou i mrtvou vodu našel… A to jsem měla tak pěkně připravenou nápovědu!

Nakonec jsem si samoty v lese moc neužila, ani ne deset minut po tom, co jsem náročné přípravy dokončila (málem jsem si při tom krokování roztrhla vílí sukničku), se lesem začal rozléhat hlahol první skupiny. A pak už jsem skoro nestačila rozdávat razítka a instrukce.  Jak jsem ještě neměla nacvičenou úvodní řeč, zapomněla jsem zmínit, že se obrázky obkreslují a nechávají na místě a tak mi hned jeden snaživec jedno vydání živé a mrtvé vody přinesl. Ale omyl byl napraven a pak vše probíhalo hladce. Jen ta vzdálenost pro krmení krkavců se časem nějak zkracovala…

Na poslední nejveselejší skupinky jsem odmítla čekat, v půl páté jsem zabalila krkavce, posbírala vody a odpadky, které u mě účastníci jistě nechali jen nedopatřením a vyrazila jsem na Napajedlo ke kolegyni Karkulce. Podařilo se mi tam dohnat jednu sympatickou skupinku, a tak jsem se rozhodla zbytek cesty dojít s nimi.

Blízko to tedy nebylo. A to jsem šla jen půlku cesty! Ale lesy byly krásné, řepkové pole s vlajkonoši romantické a písně veselé. Když se ale „moje“ skupinka zase zasekla u hospody, přešla jsem volně do jiné, rychlejší. Ve finále už jsme s mým souputníkem byli tak rychlí, že jsme utvořili údernou dvojici rozrážející startovní pole neuvěřitelnou rychlostí 6 km/h (kvalifikovaný odhad, GPSku jsme neměli).

Na Buben jsme dorazili ještě před setměním s prvními kapkami deště. Možná si myslíte, že tím to pro mě končilo a mohla jsem se veselit až do rána bílého. Jenže to se pletete. Měla jsem hlad jako vlk, ale málem jsem si ani nezvládla sníst svůj vegetariánský buřt, protože bylo pořad něco potřeba. Ujmout se stanoviště ryby, doplňovat okurky a kukuřici, opravovat kvízy…

Soutěže jsme definitivně zabalili, až když byla skoro tma. Noc byla ještě mladá a tak se i mě dostalo příležitosti trochu se poveselit. Zapěli jsme písně společně s hudebníky a vděčným publikem. V deset hodin jsme se došli přesvědčit, že autobus přijel a všichni se do něj spořádaně vešli. Došlo sice k drobným strkanicím, ale nakonec vše dobře dopadlo a autobus se vrátil i pro zbylé účastníky s méně ostrými lokty. V jednu jsme s Tygříkem už byli úplně unavení a šli jsme si lehnout, ale spokojení. Lidé přišli, i když mělo pršet, nakonec ani moc nepršelo, hry pobavily a občerstvení bylo tak akorát. Dokonce i ten autobus ve dvě prý přijel – i bez našeho bedlivého dohledu.

Doufám, že i vám se pohádkový Exodus líbil.