letacek



Letošní jarní Exodus jsem očekávala s napětím a nejistotou. Do příprav jsme všichni vložili spoustu času a energie, vyjednávání s GRASem o přidělení prostředků málem stálo některé z nás nervy a navíc mělo v sobotu vydatně pršet. Ještě v pátek večer jsme s Tomášem do půlnoci dokončovali přípravy. Malovala jsem krkavce, aby bylo koho krmit šiškami, tiskla poslední obrázky a pokyny, připravovala vodu na hašení mraveniště a se značnou nelibostí nastavovala budík na 7:00.

A hurá do toho! Na Slovany pro stan, na Bory nakoupit, na Buben postavit stan a zase do Plzně připravit se na start. Měli jsme sotva čas se rychle naobědvat a vykouzlit pohádkové přestrojení. Výsledek byl ovšem kvalitní. Když kamarád z Chebu viděl, jak naše spolubydlící Zdenča udělala z Tomáše tygra, vyprosil si aspoň myší fousky. Já taky neodolala a poručila jsem si kolem krku malované kytičky.

Tygřík   Amálka

 

 

K univerzitě jsme dorazili akorát na slibovaný začátek. Lidi se trousili pomalu, znovu jsme si vzpomněli na počasí… Ale než jsem se do sytosti vyblbla s foťákem, prostranství u rektorátu se zaplnilo, takže na společnou fotku už nám málem nestačily schody. Spokojeně jsme si posčítali účastníky, hrdě rozdali brožury a placky, na kterých měl snad každý z nás kus práce, a zase jsme naskákali do aut, abychom se strategicky rozmístili po trase, než budou klíčovými místy procházet lidé.

 

švábi

 

Společné foto

Na mě připadlo stanoviště s krkavci. Dalo se to čekat, když jsem si to navařila… Ne že by mi vadilo dohlížet na krmení ptáčat, ale znamenalo to, že budu v lese úplně sama (aspoň do doby, než přijdou první Zlatovláskychtiví kolemjdoucí). Navíc jsem vůbec neznala terén, tu trasu jsem nikdy nešla. Nevěděla jsem, kudy vede modrá a který směr je zpátky do Plzně a který na Buben. Když jsem kluky v autě už asi potřetí prosila, aby mi určitě ukázali, kde je ta značka a jakým směrem se mám vydat, začali mít vážné obavy, že mě ten den už neuvidí. Ujistila jsem je, že mám buzolu a tím pádem se nemůžu ztratit a vyrazila vyzbrojená papírovými krkavci a deštníkem k lesu.

Na útulném místečku jsem rozvěsila ptáčky mezi stromy a pečlivě naměřila azimuty od kompasů k živé a mrtvé vodě. Ne že by to k něčemu bylo. Jak se později ukázalo, skoro nikdo netušil, co to azimut je, což ovšem nijak nezmenšilo úspěšnost při hledání kouzelých vodiček. Když už měl nešťastník tu smůlu, že zrovna u obrázků nestál houf obkreslujících, vydal se obvykle daný počet kroků náhodně zvoleným směrem a dříve či později živou i mrtvou vodu našel… A to jsem měla tak pěkně připravenou nápovědu!

Nakonec jsem si samoty v lese moc neužila, ani ne deset minut po tom, co jsem náročné přípravy dokončila (málem jsem si při tom krokování roztrhla vílí sukničku), se lesem začal rozléhat hlahol první skupiny. A pak už jsem skoro nestačila rozdávat razítka a instrukce.  Jak jsem ještě neměla nacvičenou úvodní řeč, zapomněla jsem zmínit, že se obrázky obkreslují a nechávají na místě a tak mi hned jeden snaživec jedno vydání živé a mrtvé vody přinesl. Ale omyl byl napraven a pak vše probíhalo hladce. Jen ta vzdálenost pro krmení krkavců se časem nějak zkracovala…

krmení krkavců 

Na poslední nejveselejší skupinky jsem odmítla čekat, v půl páté jsem zabalila krkavce, posbírala vody a odpadky, které u mě účastníci jistě nechali jen nedopatřením a vyrazila jsem na Napajedlo ke kolegyni Karkulce. Podařilo se mi tam dohnat jednu sympatickou skupinku, a tak jsem se rozhodla zbytek cesty dojít s nimi.

Blízko to tedy nebylo. A to jsem šla jen půlku cesty! Ale lesy byly krásné, řepkové pole s vlajkonoši romantické a písně veselé. Když se ale „moje“ skupinka zase zasekla u hospody, přešla jsem volně do jiné, rychlejší. Ve finále už jsme s mým souputníkem byli tak rychlí, že jsme utvořili údernou dvojici rozrážející startovní pole neuvěřitelnou rychlostí 6 km/h (kvalifikovaný odhad, GPSku jsme neměli).

romantické pole

Na Buben jsme dorazili ještě před setměním s prvními kapkami deště. Možná si myslíte, že tím to pro mě končilo a mohla jsem se veselit až do rána bílého. Jenže to se pletete. Měla jsem hlad jako vlk, ale málem jsem si ani nezvládla sníst svůj vegetariánský buřt, protože bylo pořad něco potřeba. Ujmout se stanoviště ryby, doplňovat okurky a kukuřici, opravovat kvízy…

 

ohníček

 

Soutěže jsme definitivně zabalili, až když byla skoro tma. Noc byla ještě mladá a tak se i mě dostalo příležitosti trochu se poveselit. Zapěli jsme písně společně s hudebníky a vděčným publikem. V deset hodin jsme se došli přesvědčit, že autobus přijel a všichni se do něj spořádaně vešli. Došlo sice k drobným strkanicím, ale nakonec vše dobře dopadlo a autobus se vrátil i pro zbylé účastníky s méně ostrými lokty. V jednu jsme s Tygříkem už byli úplně unavení a šli jsme si lehnout, ale spokojení. Lidé přišli, i když mělo pršet, nakonec ani moc nepršelo, hry pobavily a občerstvení bylo tak akorát. Dokonce i ten autobus ve dvě prý přijel – i bez našeho bedlivého dohledu.

 

ohníček

 

Doufám, že i vám se pohádkový Exodus líbil.

 

Zpátky do pohádky

Jak již jistě podtitul mnohým napověděl, vydáme se spolu s postavičkami, které všichni známe z dětství, zpátky do pohádek, večerníčků a oblíbených příběhů. 

Zní vám to jako procházka růžovým sadem? Tak se přijďte podívat. Zjistíte, že pohádky mají před happy endem pěkně zapeklitý průběh.

Naším cílem bude zřícenina hradu Buben, kde nás budou čekat soutěže a občerstvení. S případnými nočními můrami a bubáky se vyrovnáme patřičně hlasitým zpěvem u ohníčku.

Sraz bude v sobotu 5. května 13:00 před rektorátem ZČU. 

Přijďte všichni, nejlépe převlečeni za své oblíbené postavy.
Hudebně nadaní lidé budou spolu s jejich nástroji náležitě opěvováni :-)

Nahlásit účast na akci můžete na facebooku zde.

 

Orientační mapka

(cíl je vyznačen modrou šipkou, start červenou) podrobnější naleznete zde.

Datum 5. května
Start: 13:00 u rektorátu ZČU
Cíl: Buben (cca 17km)

 

předloňské fotky:

 

 

 

 

Nevelký hrad Buben stával u obce Plešnice na skalnatém ostrohu nad soutokem Plešnického potoka a řeky Mže.

Hrad vznikl již někdy krátce po první třetině 14. století, a to nejspíše v souvislosti s tím, že Karel IV. r.1333 odňal hrad Nečtiny tamnímu rodu, spřízněnému s Bavory ze Strakonic a užívajícímu přídomku "z Jeřeně". Jeho příslušníci si snad poté vybudovali nové sídlo na Bubnu. Z nich ovšem teprve Heřman z Jeřeně a Nečtin, r.1379 jmenovaný jako majitel několika okolních vesnic, jež i později patřily k hradu, byl r.1394 označen přímo za pána na Bubně. Od roku 1567 se uvádí jako pustý. Nebyl již nikdy obnoven.

 

Pro nadšence popis stavby:

O stavebním vývoji hradu Bubna nejsme podrobněji informováni, neboť zcela chybí jakékoli písemné zprávy; dochovaná vyobrazení jsou vesměs z doby novější a jeho současný stav umožňuje jen hrubou rekonstrukci půdorysu a hlavních funkcí jeho jednotlivých částí. Podle dochovaných zbytků se však zdá, že na hradě nedošlo k rozsáhlejším stavebním úpravám. Nejsnazší přístup na skalnatý ostroh hradu po hřebeni spojujícím jej s okolní krajinou směrem k jihovýchodu byl uměle přerušen hlubokým příkopem vytesaným ve skále. Přes něj vedl padací most k první čtverhranné bráně, z níž zůstaly sotva základy podobně jako ze zdí, jež ji spolu s vrátnicí po levé straně chránily. Po úzkém skalním hřbetě pokračuje pak cesta k druhé bráně, vedle níž vpravo dolů odbočuje rovněž téměř neznatelnou brankou se zbytky opevnění vstup do příkopu či (podle A. Hebera) cesta vedoucí k řece. Archeologický průzkum by mohl potvrdit oprávněnost názoru D. Menclové, že autorům novějších plánků unikla část obranných zařízení hradu na této straně mezi první a druhou branou, obrácené k řece a poměrně nedokonale chráněné terénem. Druhá brána otevírá cestu do parkánu, který obklopoval vnitřní hrad z východu, severu a západu, přičemž na straně severovýchodní, poněkud vystupujíc proti Mži, jej zpevňovala bašta, kryjící přístup brankou od řeky. Po celé délce táhl se pak pod hradbou parkánu příkop s náspem. Cesta do vnitřního hradu vedla přímo přes parkán (nikoli jak bývalo obvyklejší po jeho obvodu) vzhůru k třetí bráně. Její vlastní obrannou sílu - šlo o věžovitou stavbu snad se dvojími vraty a zasouvací závorou, opatřenou uvnitř i krbem - posilovala ze skaliska od jihu další bašta či věž, postavená jako pětihran, vysunutý poněkud do parkánu mezi oběma branami. Hradní nádvoří má nepravidelný obdélníkový tvar o délce asi 28 a šířce 14 metrů. Jeho severní část tvoří asi 8 m vysoká silná zeď, od druhého poschodí zúžená, nahoře proražená velkým oknem vedoucím k řece. Ve stěně zůstala dochována řada otvorů pro trámy, na nichž spočívaly obytné místnosti a krytá pavlač v prvním poschodí, směřující ke vstupu do horní části budov položených k západu. Z pavlače ke dvěma vchodům do nich býval padací můstek. Západní stavení, někdejší palác, je rozděleno na větší část severní, která měla do přízemí vstup přímo ze dvora a v prvním poschodí dvě okna obrácená ke Mži, a dále menší část jižní s oknem k jihu rovněž v poschodí a s trámovými otvory. Pod tímto prostorem je dochován sklep, sloužící snad dříve jako stáj, s původně malým okénkem směrem k západu. Na dvoře před sklepením nacházíme zbytky čtverhranné budovy, jež se však propadla do sklepa pod ní. V severozápadním rohu nádvoří bývala nádržka na vodu, dnes rovněž do značné míry zasypaná. Mnohem nižší než protější stěna je hradba jižní, na níž nejsou patrny žádné další stopy dřívějšího zařízení hradu na této straně.

 


by Profi-Design